Vita fratris Hroznatae

Zázraky v životě Hroznatově

Obraťme se konečně k vypsání vítězství, běhu života a konce tohoto statečného vojína a spolu zázraků, jež Bůh v životě a smrti skrze něho slavně učiniti ráčil, abychom u vypravování nic neopominuli, čím bychom velikost Boží oslavili a zásluhy vyvolence jeho Hroznaty podle zásluhy vyvýšili.

Sama paní Vojslava, o které svrchu jsme mluvili, za života svého vyprávěla a mnozí věrohodní lidé slyšeli a tvrdili věci, o kterých věrně tuto vypravujeme. Napřed tedy o narození jeho z matky, jelikož před časem a téměř mrtev přišel na tento svět. Když matka jeho, hrozíc se mrtvého plodu, žádala, pokud jí síly mdlé stačily, aby jej co nejrychleji s očí jejích odnesli a pochovali, vzala bába, která rodičce urozené posluhovala, mrtvého hocha na ruce a k paní své opět a opět volala: „Vezmi, paní, nemluvně do rukou a obětuj blahoslavené Marii, Matce Kristově, skrze jejíž Plod osvícen a obživen jest svět." Když žena, plná víry, toto a podobné paní své několikrát opakovala, vzala tato konečně, horlivostí žadatelky přinucena, s hrůzou mrtvé tělo chlapcovo do rukou, a pokleknuvši, s pláčem oči a ruce k nebi zdvihla a oddaným srdcem se modlila: „Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pro spasení pokolení lidského z panny se naroditi a umříti ráčil, abys světu k věčné smrti odsouzenému život dal, dej, prosím, život tomuto mrtvému nemluvněti ke cti a slávě panenské Matky své, které je obětuji, a ke cti velebnosti tvé, jenž blahoslaven jsi na věky." Divná věc a velebení hodná sláva Boží! Neboť po těchto slovech tělo, nedávno ještě chladné a ztuhlé, stalo se teplým a měkkým; a oživený od Boha chlapec otevřel oči, a jako každé nemluvňátko pláčem se ozval. Matka, uslyševši hlas dítěte, podivila se a potěšila tou měrou, že podavši chlapce bábě, padla na zemi plačíc a vzdychajíc a pokorně Bohu děkovala a blahoslavila Matku milosrdenství důstojnými chvalořečmi, že neopouští těch, kteří v ni doufají — jejíž Syn dává život i zmrtvýchvstání.

Také o jiném velkém zázraku chceme tuto vypravovati. Zbožnost nabádá uznati jej a pravdivost pudí pevně v něj uvěřiti. Když totiž jednou matka Hroznatova jela s dcerou Vojslavou vozem, držíc synka na klíně, dala jej Vojslavě podržeti, a nepozorná dívka nechala ho spadnouti s vozu, i přišlo útlé dítě pod kola, ale řízením Božím pachole neporušeno vyvázlo; začež vzdána chvála Kristu osvoboditeli.

Mezi jinými podivnými a zázračnými příběhy stalo se i toto: Do Krakova, kde svatý mučedník a biskup Stanislav vzácnými zázraky za našich časů září, vdala se sestra Hroznatova za náčelníka města. Tam odebral se za sestrou Hroznata, jinoch již nadějný, a pohrávaje si se souvěkými hochy na řece Visle, uchvácen jest vlnami, a zůstal pod vodou jako utonulý od hodiny třetí do soumraku. Konečně dověděla se o tom sestra. Téměř bez sebe, lehce jen oděna, rychle běžela k řece, úzkostí se chvějíc o život bratrův, a když jí ukázáno bylo místo, kde jinoch se potopil, poručila, aby pátrali různými nástroji rybářskými, aby aspoň mrtvola vytažena byla. Ale marno to bylo. I přišli mladíci, kteří uměli plovati. Svlékli šaty a pohroužili se do hlubiny. A ejhle, jeden z nich vytáhl Hroznatu za vlasy z vody a položil na břeh před paní, která se dívala, jak vše se skončí. Jakou radost pocítila sestra, že jediný její bratr jest živ, to ať posoudí ten, komu něco podobného se stalo.

I ptala se, nechavši nářku, kterak po tak dlouhý čas mohl pod vodou žíti? Odpověděl, že se mu zdálo, jako by jakás paní podivuhodné a panenské krásy ruku nad hlavou mu byla držela, pokud byl ve vodě, a nedala vlnám pohltiti ho. A věřil, že to byla Matka milosti, královna milosrdenství, prostřednice mezi Bohem a lidmi. Tož k poctě Panny zpěvy radostné veselosti se rozlehly. A od té chvíle si Hroznata umínil, že blahoslavené Panně, své vysvobodí telce, bude sloužiti, což později splnil, když sebe a všechen svůj statek jí odevzdal.

Když během času Vojslavě zemřel manžel, setrvala ona v stavu vdovském, a jak svrchu naznačeno, na statky bratrovy do Chotěšova se uchýlila, uvažujíc všechno, co mocná milost Boží v bratru Hroznatovi způsobila, a toužíc u něho býti v životě i ve smrti. Když pak v Chotěšově radostně v oděvu vdovském Pánu sloužila, přihodilo se, že bratr její Hroznata těžkou nemocí byv postižen tam ležel, aby se se sestrami potěšil. I stala se věc divná, zázračná, předpověď věcí příštích. On totiž jakoby u vytržení hlasitě zvolal: „Jímají mne, jatého vedou mne nepřátelé." Sestry slovům těmto se divily a odpověděly, že není v žádném zajetí, nýbrž že ve vlastním domě leží, z Boží vůle nemocen. Než stalo se, co duchem prorockým byl řekl.