Vita fratris Hroznatae

O rodu a ctnostech blaženého Hroznaty

Když král Přemysl, příjmím též Otokar, šťastně spravoval české království, mezi jinými velmoži království Hroznata, vzešed z proslulého rodu knížecího, na královském dvoře první místo po královské vznešenosti zaujímal. Vyvýšenost rodu zdobil ctnostmi a počestnými mravy, nad druhé se skvěl moudrostí a urozeností, velmi jsa ode všech ctěn. A jsa nadán hojným jměním a vědomostmi, moudře a štědře statky svými mírnil nedostatek bližních a chudých. Bylť přívětivým těšitelem zarmoucených, otcem sirotků, podporovatelem strádajících, a pod pláštěm rytířským skrýval řeholníka; dávaje Bohu, což Božího jest, náboženstvím, králi, což královo jest, věrností a poslušností, a každému, což jeho jest, zřízenou laskavostí.

Od útlého mládí se oddávaje bázni a lásce Boží, konečně dospěl let jinošských, a pojal choť z rodu vznešeného, s níž několik let prožil, naděje se potomstva, až konečně z milosti Boží přijal z lůna choti synáčka krásného vzezření. A tak vida touhu splněnu, doufal, že má dědice svých statků. Leč neurčil tak Kristus, jenž sám chtěl býti dědicem Hroznatovým; což se i stalo, jak z následujícího jasně vysvitne. Neboť synáček onen nedlouhého času doživ, zemřel.

Matka pak, jež ho měla jedináčka, zbavena jsouc útěchy svého jednorozence, plačíc a naříkajíc nad smrtí dítěte, sama v pokoji Kristově odpočinula.

Hroznata, muž ducha statečného a pevného, brzy přestal oplakávati a želeti smrti ženy a syna, a vrhnuv své myšlení na Pána, moudře přemýšlel, jak by s velikými statky, od Boha mu svěřenými, rozumně naložil, aby oku Božímu se to líbilo. Když o tom bedlivě uvažoval, připadl v mysli na slovo apoštola: „Rozvázán-li jsi od ženy, nevyhledávej jiné ženy.' A tak utvrzen v předsevzetí čistoty, připomínal si v srdci vratkost světa a krátkost lidského života.

A záhy změniv se v muže dokonalého, až do kořínků srdce se zhostil veškeré naděje, kterou skládal do světa, a netoužil více po ženě, po dětech tělesných, po hodnostech, po pokladech světa, ale hleděl, jak by Bohu jedinému se zalíbil. Z onoho stádce si přál býti, k němuž Pán v Evangeliu takto hovoří: „Neboj se stádce maličké, neboť zalíbilo se Otci vašemu dáti vám království." A protože milost Ducha Svatého nezná zdlouhavých odkladů, co z vnuknutí Páně v srdci počal, to s pomocí jeho bez bázně v skutek uvedl.