Index
- Předmluva
- Úvod
- O rodu a ctnostech blaženého Hroznaty
- O přijetí kříže a cestě do Říma
- O založení klášterů tepelského a chotěšovského
- O druhé cestě do Říma a přijetí roucha řeholního
- Sluha Boží u krále Přemysla
- Zkoušky v řeholi
- Zázraky v životě Hroznatově
- O jeho mučednické smrti a oslavě
- Leben des seligen Hroznata
- Všechny kapitoly
O přijetí kříže a cestě do Říma
Jako býval šťastný Hroznata nevyrovnatelně bedlivý v řízení věcí časných, tak nyní, když pravice Nejvyššího ho změnila, nad očekávání lidské stal se Bohu oddaným. Uvažoval pravdu slov Evangelia řkoucího: „Neodřekne-li se kdo všeho, co má, nemůže býti mým učedníkem" a jinde: „Nevezme-li kdo kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden." Protož označiv se znamením kříže Páně, práhl po tom v srdci, aby z lásky k umučení Páně se odebral do Svaté země Jerusalema, vyplňuje skutkem slova žalmisty řkoucího: „Prospívá mi, přidržeti se Boha a vložiti na Pána Boha naději svou." V této vytrvalé převeliké lásce, kteráž Bůh jest, pevně setrvával a nastřádav peněz, s družinou opustil půdu drahé rodné vlasti a dal se na předsevzatou cestu. Než připutovav k břehu mořskému, s úzkostí patřil na sirost oceánu, bouření vln, nesnadnou přeplavbu, a ustrašeně přemýšlel, co zbývá činiti.
Konečně přemožen jsa malomyslností a ohromen hrůzou, která i hrdinu by byla zachvátila, abych tak řekl „moře viděl a utekl". Než jsa vědom slibu své pouti, který ze svobodné vůle byl učinil, a věda, že kdo uchopil rádlo a ohlíží se nazpět, není způsobilý pro království Boží, rozhodl se jíti do Říma, žíznivým srdcem touže navštíviti prahy apoštolské a pokorně vyslechnouti radu nejvyššího biskupa o jakosti stavu a předsevzetí svého. I odešel spěšně odtud, a předcházen andělem míru, brzo a čile dorazil do věčného města. Tam s poctami přijat byl od papeže Celestina, jenž toho času loď Církve svaté v rozčeřených vlnách světa řídil. I vyložil mu účel příchodu svého a přijal vážnou radu papežovu, a útěchou byl posilněn, když jeho Svatost mu pravila: „Nikterak nepřestupuje slibu svého ten, kdo vyplnění jeho poodkládá s povolením Stolice papežské; aniž bude pokládán za rušitele slibu ten, kdo dočasnou úsluhu zamění za věčnou službu Boží. Protož, byť bylo každému volno činiti sliby, přece po učinění slibu jest nezbytné vyplnění jeho, tak že pod ztrátou vlastní spásy nesmí nikdo odstoupiti od slibu svého, leč na moudré sproštění se strany představeného. Protože se nám to jeví záhodno, ustanovujeme, že v tomto případě nahražení slibu jest lepší a příjemnější Bohu, než putování. Protož z plnosti své moci zbavujeme tě slibu putování do Jerusalema s tou podmínkou, synu nejmilejší, že k poctě přeslavné Panny, Matky Kristovy, založíš klášter, v němž zachovávána bude řehole řádu Premonstrátského, a nadáš jej bohatě, aby byl obzvláštním útočištěm přemnohých vybraných hlasatelů chvály Boží a zdrojem služeb, vítaných těm, kteří truchlí a pokání činí za hříchy."
Hroznata, muž vzácný, jarým a pevným duchem vyslechl dychtivě apoštolská slova, pronesená s úsudkem na výsost zralým. Vrhl se papeži k nohám a slzami líce smáčel, vzdávaje zbožně a pokorně dík za útěchu, kterou nepokojný duch jeho z přívětivé otcovské odpovědi přijal, a za utišení svědomí. I uchytil se tím horlivěji spasitelné rady sobě dané, čím větší byla možnost a naděje jeho, že ji vyplní, obzvláště když toho času urozeností a statky nad všechny Čechy vynikal. Dal tedy dary nejvyššímu knězi a štědře obdaroval pány kardinály a přijav požehnání, odputoval z Říma a potěšen spasitelnou záměnou slibu, radostně a vesele se ubíral do Čech.