Index
Klášter ve středověku
Na řece Teplé, v Tepelské vrchovině na západě Čech leží nedaleko Mariánských Lázní město a klášter Teplá. Již na začátku 12. století bylo na tomto místě pravděpodobně slovanské hradiště a roku 1385 byla osadě Teplá přidělena městská práva.
Teplá je ale proslulá především premonstrátským klášterem, který zde v roce 1193 založil český šlechtic Hroznata, aby do něj vzápětí povolal premonstrátské řeholníky z pražského Strahova. Hroznata pocházel z významného šlechtického rodu a zastával funkci velitele hraničářů na tepelsku a chodsku. Příběh založení kláštera souvisí s třetí křížovou výpravou pořádanou Jindřichem VI. Této výpravy se v březnu roku 1188 rozhodl zúčastnit i Hroznata. V dubnu 1191 byl od křížové výpravy spolu s dalšími šlechtici papežem dispensován. Náhradou slíbil založit klášter.
Na přelomu století Hroznata vstoupil do tepelské kanonie a stal se členem řádu. Řádové roucho přijal přímo z rukou papeže Innoncence III. Jako zakladatel kláštera byl i nadále správcem klášterního majetku. Na jedné z kontrolních cest po hranicích panství byl zajat loupeživými rytíři a za jeho propuštění požadovali výkupné. Hroznata však nedovolil opatovi kláštera výkupné zaplatit. Ve vězení 14. července 1217 zemřel. Tradiční úcta k Hroznatovi byla posílena jeho blahořečením 16. září 1897. Svátek blahoslaveného Hroznaty je dodnes slaven 14. července. V září roku 2004 byl zahájen jeho kanonizační proces.
V roce 1232 klášterní kostel slavnostně vysvětil pražský biskup. První mši byl přítomen i český král Václav I. Vzkvétající klášter byl v roce 1380 vylidněn morem a poté se v kraji od roku 1381 usidlovali němečtí kolonisté. Za husitských válek byl klášter uchráněn plenění a díky politice opata Zikmunda Hausmanna (1458 - 1506) prožíval dobu rozkvětu.
Od renesance po secesi
Těžké časy nastaly pro klášter v době reformace, ale řada opatů potížím úspěšně čelila. Značné škody utrpěl klášter v době třicetileté války. Po druhé pražské defenestraci našli v Teplé na svém útěku dočasné útočiště kancléř Slavata a arcibiskup Jan Lohelius. Vojska "Zimního krále" řádila v klášteře 17 dní. V letech 1641 a 1648 byl klášter vydrancován Švédy. V roce 1659 do základu vyhořely budovy konventu a prelatury. Jejich dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby z doby opata Raimunda II. Wilferta (1688 – 1722).
V době protireformace po bitvě na Bílé Hoře začali premonstráti znovu šířit katolickou víru na západočeských farnostech, které patřily ke klášteru. V 18. století přinesly pruskorakouské války další bídu a škody. Díky hospodaření opata Hieronyma Ambrose (1741 - 1767) však klášter prosperoval i v tomto období. Byl centrem umění a vědy, knižní fond se rozrůstal a nově vznikla sbírka minerálů a fyzikální kabinet.
Opat Kryštof Pfrogner (1801 – 1812), bývalý profesor církevní historie a rektor pražské univerzity, učinil z kláštera místo, kde vzkvétaly rozmanité vědní obory. Roku 1804 převzal klášter gymnázium v Plzni. Pfrogner nechal také postavit první lázně u pramenů na území dnešních Mariánských Lázní. Světového ohlasu dosáhlo toto město ale až za opata Karla Reitenbergera (1812 – 1827), který je zakladatelem Mariánských Lázní. Právě on pověřil klášterního lékaře MUDr. Jana Josefa Nehra průzkumem mariánskolázeňských pramenů a poté financoval výstavbu nově založeného města.
Za doby opata Clementsa došlo k mnoha stavebním úpravám. V roce 1888 byla zřízena lékárna, stáje, postaven mlýn a pivovar, a v klášteře uveden do provozu poštovní a telegrafní úřad. Opat Gilbert Helmer (1900 – 1944) nechal postavit novobarokní křídlo knihovny a muzea. Otevření železnice mezi Karlovými Vary a Mariánskými Lázněmi spojilo klášter se světem.
20. století
Němečtí členové řádu byli v dubnu 1946 odsunuti do Bavorska, kde jako kněží vykonávali duchovní správu na farnostech kam přicházeli další němečtí vysídlenci. Do kláštera Teplá byl dosazen administrátor ze Strahova, převorem se stal P. Heřman Josef Tyl a Teplá byla prohlášena samostatnou českou kanonií. V roce 1950 byl klášter stejně jako další kláštery v Československu uzavřen a sloužil 28 let jako kasárna Československé lidové armády. Pouze kostel a knihovna byly od roku 1958 zpřístupněny k turistickým prohlídkám. V roce 1978 budovy převzal Národní památkový ústav, kvůli nedostatku prostředků dále chátrají. Řádu premonstrátů byl navrácen v roce 1990 těžce poškozený mnohaletým zanedbáváním.
Nyní má tepelská kanonie 13 členů a spravuje farnosti na mnoha místech v západních Čechách. Řád nyní čeká nelehký úkol - rekonstrukce celého areálu, nezbytná k tomu, aby klášter mohl znovu plně zastávat své poslání. V klášteře se již nyní kromě pravidelných bohoslužeb konají koncerty a výstavy. Téměř po celý rok nabízí klášter prohlídky svých přístupných částí.
Heřman Josef Tyl
K nejvýznamnějším osobnostem tepelského kláštera ve 20. století patří P. Heřman Josef Tyl (1914 - 1993). Narodil se v Cakově na Hané jako syn rolníka Josefa a Marie v Cakově na Hané. Po maturitě na gymnáziu v Prešově v roce 1936 vstoupil do kláštera v Nové Říši. Kněžská svěcení přijal roku 1940 a začal vypomáhat ve farnosti Brno-Židenice, rok na to ukončil studia teologie a stal se novicmistrem v Nové Říši.
29. května 1942, byl spolu se sedmi dalšími členy kláštera zatčen gestapem. Nejdřív byl vězněn v Jihlavě a v brněnských Kounicových kolejích, zbytek války prožil v koncentračních táborech Osvětim a pak Buchenwald, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Jako pověřenec francouzského červeného kříže pomáhal s péčí o nemocné, brzy se však sám nakazil tyfem a musel se léčit v Pasteurově klinice v Paříži.
Po návratu do vlasti v srpnu 1945 se stal administrátorem farnosti Nová Říše. V lednu dalšího roku odjel do Teplé, kde byl jmenován převorem. V těžkých poválečných podmínkách se snažil obnovit chod kláštera. Byl iniciátorem poutí politických vězňů k bl. Hroznatovi, které v Teplé probíhají i v současnosti. Přichází rok 1950, nové zatčení a rok na to odsouzení ve vykonstruovaném procesu na 12 let vězení za velezradu. V letech 1951‒58 byl vězněn v Mladé Boleslavi, Kolíně, Plzni-Borech, Leopoldově a Mírově. Zažil tvrdé podmínky pracovních táborů Jáchymovska.
Po podmíněném propuštění roku 1958 se stal členem JZD v rodném Cakově. Zde vykonával různé manuální práce, nakonec byl skladníkem a místopředsedou družstva. Roku 1961 byl zbaven trestů a byla mu vrácena práva. Od roku 1964 se mohl vrátit do církevní služby. Byl nejprve administrátorem farnosti Bohuslavice u Konice na Hané, pak děkanství v Mariánských Lázních. V den svých 60. narozenin byl zbaven státního souhlasu a poslán do důchodu. Bez práva podílet se na duchovní správě mu bylo dovoleno pobývat na faře v Bítově u Znojma. Teprve v roce 1987 se opět stal administrátorem farnosti Slatinice u Olomouce.
19. 9. 1989 byl Josef Heřman Tyl zvolen opatem kláštera v Teplé, v roce 1991 se dočkal rehabilitace. Rok před smrtí musel ze zdravotních důvodů na funkci rezignovat, umírá 10. prosince 1993 v Mariánských Lázních. Je pohřben na klášterním hřbitově v Teplé.
Klášterní kostel
Opatský kostel byl postaven v letech 1193-1232 jako románsko - gotický trojlodní halový kostel, dlouhý 62,25 a vysoký 15,6 m.
Je zasvěcen Zvěstování Páně. Ke slavnostnímu vysvěcení pražským biskupem Janem II. dne 20. 6. 1232 se dostavil i český král Václav I. a říšští vyslanci Exteriér kostela je cennou ukázkou přechodu románského slohu v gotický a je nejstarší svého druhu na našem území.
Na přelomu 17. a 18. století prošel barokními úpravami, které se týkaly především vnitřní výzdoby. Hlavní oltář zhotovil mramorář Josef Lauermann a sochař Ignác Platzer v roce 1750, oltářní obraz - Zvěstování Páně - je dílem Petra Jana Molitora. I druhý tzv. křížový oltář, situovaný ve středu hlavní lodi je výsledkem společné práce Josefa Lauermanna a Ignáce Platzera. Ignác Platzer vytvořil pro klášterní kostel také soubor větších dřevěných soch, spodobňujících světce (sochy na konzolích kolem hlavní lodi) a čtyři učitele církevní (sochy v kanovnickém chóru) a řadu drobných, dekorativních sošek andílků.
V severní lodi kostela, v Hroznatově kapli je na oltáři z bílého mramoru uložen relikviář s ostatky zakladatele kláštera blahoslaveného Hroznaty, přemístěnými sem po Hroznatově blahořečení (1897) v roce 1898. (Původní místo, kde byl Hroznata pohřben po své smrti v roce 1217 označuje kámen s nápisem zasazený v dlažbě kostela před hlavním oltářem. Na stejném místě stojí i původní Hroznatův sarkofág.) Výzdobu kaple doplňují dva Hroznatovy portréty. Na olejomalbě na pravé stěně kaple je zobrazen jako světský kníže spolu se dvěma kláštery, které za svého života založil, na nástropní fresce v bílém řádovém rouchu, vstupující po své smrti do nebe. Stejně jako fresky nad vchodem do kaple, zobrazující scény z Hroznatova života jsou dílem Eliáše Dollhopfa.
K nevystaveným skvostům patří Hroznatova mísa (z Limoges cca 1200), tzv. Hroznatovo pedum z roku 1756 a kalich téhož roku, které nechal zhotovit opat Hieronymus Ambros. V muzejní expozici kláštera je veřejnosti prezentován výběr z klášterních sbírek v podobě obrazů, soch, drobné plastiky, porcelánu, cínových předmětů, bohoslužebných textilií (parament) a vyznamenání opatů od panovníků, svědčících o jejich vysoké společenské prestiži.
Prelatura a konvent
Barokní přestavba kláštera, která proběhla v letech 1690 - 1722 za opata Raimunda II. Wilferta se týkala většiny klášterního areálu. Upraven byl nejen interiér kostela, ale i střechy jeho věží a okna, nově postaveno křídlo prelatury a konventu.
Součástí prelatury je letní refektář, jehož stěny jsou zdobeny bohatou iluzivní architektonickou malbou, která je na východní stěně doplněna obrazem Maura Fuchse z Tirschenreuthu "Poslední večeře Páně" z roku 1816. Nástropní freska představuje "Obrácení Svatého Pavla", alegorii víry a alegorii učení katolické církve. Na severní stěně je umístěna kazatelna z růžového štukového mramoru, dílo J. Hennevogela.
V přízemí konventu je kapitulní síň - původní zimní refektář. Dřevěné obložení stěn je dílem řezbáře Ferdinanda Stuflessera z roku 1914. Fresky na stropě, zdobené bohatými štuky, namaloval Anton Waller v roce 1913. Zobrazují dvanáct apoštolů a devět hlavních světců premonstrátského řádu. Dvě největší pak Pannu Marii a slavnostní průvod, který v roce 1627 přenášel ostatky Svatého Norberta z Magdeburku do Prahy.
V prvním patře konventu je situován tak zvaný Modrý sál, slavnostní sál zařízený původně ve stylu empíru. Je součástí prelatury, na jejíž budovu přímo navazuje. Svůj název dostal sál podle světle modře vymalovaných stěn. Fresky na stropě namaloval také Maurus Fuchs.
Z vnitřního zařízení sálů se mnoho nedochovalo. Zachovaly se pouze jednotlivé fragmenty. Barokní je i budova lesní správy s hlavní vstupní branou od kláštera a sýpka na nádvoří. Barokní úpravy zasáhly i klášterní zahrady a park. Ty už jsou dnes ale velmi málo patrné. Přibylo i několik drobnějších architektonických prvků: kašna a sousoší kalvárie na nádvoří a kašna v prostoru původní francouzské zahrady na severovýchodní straně kostela.
Klášterní park
Proměnlivost klášterní zahrady ovlivňoval stavební vývoj kláštera. Až do konce 16. století byly zahrady většinou užitkové, tvořily je bylinné a zeleninové plochy. Ke změně došlo po výstavbě barokní části kláštera v 17. století. Jak tehdy vypadal klášterní areál ukazuje rytina z roku 1735. Zahrada byla rozdělena na část veřejnosti přístupnou, se zahradnictvím vybaveným později i skleníkem a část uzavřenou vysokou zdí, patřící ke klauzuře. K jižní straně budovy přiléhala malá opatská zahrádka. Oba rajské dvory měly zahradní ornamentální úpravu s centrální fontánou. Na jižní straně konventu byla bylinářská zahrada. Tato podoba zahrady přetrvala do roku 1903, kdy se rozšířil areál přistavěním nového křídla knihovny a muzea a četných hospodářských objektů. Kamenná barokní zeď kolem zahrady byla zbořena, zrušeno staré zahradnictví a postaven nový skleník s domem zahradníka v rozšířené zahradě, na jižní straně kláštera na říčce Teplé rybník a kolem něho rozsáhlý přírodní krajinářský park. Zbytky barokní zahrady byly zapojeny do nové koncepce. 
V současné době probíhají zároveň s rekonstrukcí celého areálu i úpravy parku. Jeho nynější podoba vznikla postupným rozšiřováním a přeměnami klausurní zahrady a sadu uprostřed středověkých hradeb kláštera. Zásadní přestavba parku byla provedena počátkem 20. století. Veřejnosti je přístupný od roku 1946 zásluhou tehdejšího převora Heřmana Josefa Tyla. Vybudováním vodní plochy s procházkovou trasou lemovanou letitými stromy a křížovou cestou zde vznikl park sloužící duševní a fyzické relaxaci.
Klášterní hřbitov
Asi 20 minut chůze severovýchodně od kláštera je bývalý obecní hřbitov obce Klášter Teplá. Když na konci 18. století císař Josef II. zakázal pohřbívání u kostelů v centrech obcí, nechali tepelští premonstráti tento hřbitov rozšířit a upravit a přenést na něj ostatky bratří pohřbených na původním klášterním hřbitově (od počátku existence kláštera se pohřbívalo v kostele, později v kapli sv. Václava a Michaela na severní straně kostela a později na hřbitově, který ke kostelu těsně přiléhal na místě dnešní budovy knihovny). Spodní polovina hřbitova dále sloužila jako hřbitov obecní, horní polovina jako hřbitov klášterní. Uprostřed hřbitova byl vztyčen velký litinový kříž na kamenném podstavci. Koncem 19. stol. nechal opat Alfréd Clementso zbudovat v čele hřbitova kapli s opatskou hrobkou. Kaple byla vysvěcena začátkem června 1900. Krátce po tom opat Clementso náhle zemřel a byl jako první pohřben v kryptě pod kaplí. V roce 1906 sem byly slavnostně převezeny ostatky Opata Reitenbergera, zakladatele M. Lázní, který zemřel roku 1860 ve vyhnanství ve Wilten a začátkem března 1944 byl v hrobce jako poslední pohřben opat Gilbert Helmer. Po obou stranách vstupní brány byly podél zdi vybudovány hrobky významných tepelských opatů a kanovníků například Chrisostoma Pfrognera rektora pražské univerzity, Adolfa Kopmanna, významného teologa a biblisty, profesora vídeňské univerzity, nebo Aloise Davida, matematika a astronoma, rektora pražské univerzity a ředitele Klementinské hvězdárny. 
Tyto umělecky a historicky cenné hrobky a malé hroby ostatních řeholníků, zdobené jednoduchými kříži dnes již neexistují. Posledním premonstrátem, pohřbeným na tomto hřbitově byl v roce 1952 Leo Moláček. Po zániku farnosti Klášter Teplá přestaly být na hřbitově pohřbívány i civilní osoby. V 50. letech 20. stol. byl hřbitov často devastován a to jak vandaly, tak při budování objektů JZD v okolí hřbitova. Náhrobky postupně rozkrádali kameníci na výrobu nových náhrobků, litinové kříže byly odváženy do sběru. Na přelomu 50. a 60. let proto bylo rozhodnuto, že náhrobky budou zrušeny a nahrazeny parkovou úpravou, květinovými záhony a v centru hřbitova bude postaven obelisk se jmenným seznamem pohřbených řeholníků. Z celého plánu však nakonec sešlo a byla dokončena pouze jeho první etapa - odstranění náhrobků. Hrobky byly později zcela zdevastovány, po vloupání do opatské hrobky v kapli, (při kterém pachatelé rozházeli kosti opata Reitenbergera a z rakve opata Clemontsoa ukradli šperky), byla krypta zazděna. (Řádění vandalů byly tehdy ušetřeny pouze ostatky opata Helmera, jeho balzamované tělo bylo totiž vlivem klimatu v hrobce natolik zachovalé, že jeho vzhled pravděpodobně pachatele vyděsil). Na hřbitově je dnes pouze část hrobů a poškozené zbytky dalších a prázdná kaple. Z místa, na kterém hřbitov stojí je krásný výhled na klášter a okolní krajinu.
Geschichte
Kurzbeschreibung der einzelnen Teile des Klosters
Die Klosterkirche
Die Klosterkirche Mariä-Verkündigung wurde am Ende des 12. und am Anfang des 13. Jahrhunderts als eine romanisch-gotische 65,25 Meter lange und 15,6 Meter hohe Hallenkirche erbaut. Am Ende des 17. und Anfang des 18. Jahrhunderts wurde die Kirche im Barockstill umgebaut, dieser Umbau betraf hauptsächlich das Innere der Kirche. Den Hochaltar der Kirche haben der Marmorhauer Josef Lauermann und der Bildhauer Ignatius Platzer in dem Jahr 1750 angefertigt. Das Altarbild stellt die Verkündigung der Jungfrau Maria dar, es stammt von Peter Johann Molitor. Auch der zweite Altar, der Kreuzaltar in der Mitte des Hauptschiffes ist von J. Lauermann und I. Platzer.
Die Heiligenstatuen (aus Holz gefertigt) sind ein Werk von I. Platzer. Im Chor sieht man über den Chorstühlen die vier lateinischen Kirchenväter. In der Apsis des linken Seitenschiffes steht seit 1898 (nach der Seligsprechung Hroznatas im 1897) auf einem Altar aus weisem Marmor der Reliquienschrein des seligen Hroznata, des Gründers des Klosters. (Die ursprüngliche Grabstätte des seligen Hroznata kennzeichnet die Steinplatte im Fußboden vor dem Hauptaltar, dort steht auch der ursprüngliche Sarkophag.)
Rechts vom Altar zeigt ein Gemälde den seligen Hroznata als Ritter mit den von ihm gegründeten Klöstern. Das Gemälde stammt, wie auch die Fresken über dem Eingang in die Kapelle, die Szenen aus dem Leben des Klostergründers zeigen, von Elias Dollhopf.
Zu den nicht ausgestellten Kleinoden gehören noch: die "Schüssel des seligen Hroznata" (Limoges ca 1200) und das sog. "Hroznata Pedum", ein Abtsstab aus dem Jahre 1756 und ein Kelch aus dem gleichen Jahre, welche der Abt Hieronymus Ambros herstellen ließ.
Im Museumstrakt befinden sich weitere wertvolle Gegenstände aus den Klostersammlungen. Der Öffentlichkeit werden hier Bilder, Statuen, Porzellan, Zinngeschirr, Messgewänder und Orden präsentiert, welche die Tepler Äbte von verschiedenen Herrschern verliehen bekommen haben und welche von ihrem hohen gesellschaftlichen Prestige zeugen.
Prälatur - und Konventgebäude
Die meisten Gebäude des Klosters wurden im 17. Jahrhundert unter Abt Raimund II. Wilfert im Barockstil umgebaut. Nicht nur das Innere der Kirche, sondern auch die Turmdächer und Fenster der Kirche wurden barockisiert, weiter wurde der Flügel der Prälatur und des Konventsgebäudes errichtet.
Der jetzige Kapitelsaal im Konventgebäude war früher das Winterrefektorium des Klosters. Die Wandverkleidungen sind im Jahre 1914 vom Bildhauer Ferdinand Stuflesser eingebaut worden. Die Deckenbilder auf den mit Stuckarbeiten reich verzierten Gewölben sind Fresken von Anton Waller aus dem Jahre 1913. Sie stellen die zwölf Apostel, und die neun wichtigsten Prämonstratenserheiligen dar. Die Deckenfresken zeigen die Jungfrau Maria und die Übertragung der Gebeine des heiligen Norberts von Magdeburg nach Prag.
Im ersten Stock des Konventgebäudes liegt, noch zur Prälatur gehörig, der Blaue Saal - ein Festsaal mit hellblauen Wänden, eingerichtet im Empirestil.Der ehemalige Speisesaal für die Mitglieder des Klosters befindet sich im Konventgebäude. Die Wände sind mit reichen architektonischen Gemälden verziert. Die östliche Wand bildet das Fresko "Das letzte Abendmahl Jesu" von Maurus Fuchs aus Tirschenreuth aus dem Jahre 1816. Das Deckenfresko zeigt die "Bekehrung des Heiligen Paulus." An der nördlichen Wand befindet sich die Kanzel aus Stuckmarmor, eine Arbeit von J. Hennevogel.
Von der Inneneinrichtung der Säle sind nur Fragmente erhalten geblieben.
Die Forstverwaltung, Kornspeicher, Klosterhof
Barock ist auch das Gebäude der Forstverwaltung mit dem Haupttor, und aus der Zeit des Frühbarocks stammt der Kornspeicher im Klosterhof. Der Barockumbau betraf auch den Klostergarten und die Parkanlage.
Aus dieser Zeit stammen auch der Brunnen und die Kalvariengruppe im Hof und der Brunnen im früheren französischen Garten nordöstlich von der Kirche.
Die Klosterbibliothek
Der Bibliothekstrakt links von der Kirche wurde in den Jahren 1902 bis 1907 unter Abt Gilbert Helmer nach Plänen des Marienbader Architekten Josef Schaffer errichtet. Der Hauptsaal ist 24 Meter lang, 12 Meter breit und 15,5 Meter hoch. Die Deckengemälde von Professor Karl Krattner aus Prag stellen in der Mitte die Anbetung des allerheiligsten Sakramentes, die vier Evangelisten und die vier lateinischen Kirchenväter dar.
Die Stiftsbibliothek, die zweitgrößte ihrer Kategorie bei uns, ist mit ihren 100.000 Bänden für die Forscher eine reiche Schatzkammer an Information. Zu den wertsvollsten Büchern gehören 1149 Handschriften (45 mittelalterliche Codices) und wertvolle alte Drucke. Die Bibliothek ist Studenten und Forschern zugänglich, denn die Prämonstratenser pflegen ihre kulturelle und wissenschaftliche Tradition. Im Bestand finden wir unter anderem zwei bedeutende deutsche Werke: ein Poenitentionale mit einem altdeutschen Gebet, geschrieben um das Jahr 830 und den so genannten Codex Teplensis, die erste Übersetzung des Neuen Testamentes in die deutsche Sprache, entstanden vor dem Jahr 1400. Zu den bedeutendsten Werken gehören weiter "Vita fratris Hroznatae" (1259), eine Legende über den Gründer des Stiftes; das Gebetbuch des Königs Ladislaus Posthumus (1453) und einen Komplex von sieben liturgischen Codices des Abtes Sigismund aus den Jahren 1460 und 1491.
Weiter befinden sich hier 540 Wiegendrucke, (Drucke, die bis zum Jahr 1500 gedruckt wurden, auch Erstdrucke oder Inkunabeln genannt) und mehr als 750 Paläotypen (Drucke bis 1539). Dank der Fürsorge des Stiftes wurden wissenschaftliche Verzeichnisse dieser Bestände gedruckt. Die Bibliothek beinhaltet weiter mehr als 30.000 alte Drucke (gedruckt bis 1800). Wichtig ist der Bücherbestand besonders für die Bücherkunde (wertvoll sind vor allem einige Bucheinbände aus der Zeit der Gotik, der Renaissance und des Barock), weiter für die Kirchen - und Ordensgeschichte, die Geschichte der Region, Heimatkunde oder die Balneologie (z. B. die Geschichte von Marienbad).Die Bibliothek ist Studenten und Forschern zugänglich.
Der Klosterpark
Das Aussehen des Klostergartens wurde durch die bauliche Entwicklung des Stiftes beeinflusst. Bis zum Ende des 16. Jahrhunderts war es zum größten Teil ein Nutzgarten - ein Kräuter - und Gemüsegarten. Erst nach dem Aufbau der Barockgebäude im 17. Jahrhundert wurde der Garten umgestaltet. Wie die Klosteranlage damals ausgesehen hat, zeigt die Gravierung des Stiftes aus dem Jahre 1735. Es entstanden zwei Gärten - ein Garten mit einer Gärtnerei (später wurde ein Gewächshaus gebaut) war der Öffentlichkeit zugänglich, der zweite, durch eine hohe Mauer getrennte Garten, gehörte zur Klausur. An der Südseite des Gebäudes befand sich ein kleiner Abteigarten. Beide Kreuzgärten, mit einer Zentralfontäne in der Mitte, waren im ornamentalen Stil gestaltet. So bestand der Garten bis zum Jahre 1903. In diesem Jahr wurden der neue Bibliothek- und Museumstrakt und die Wirtschaftsgebäude angebaut. Die barocke Steinmauer um den Garten wurde eingerissen, die alte Gärtnerei wurde aufgelöst, ein neues Gewächshaus und das Wohnhaus für den Gärtner gebaut. Auf der Südseite der Klosteranlage entstand, aus dem Durchfluss der Tepl, ein Teich mitten in einem großen Naturpark.
Die restlichen Teile des Barockgartens wurden in die neue Konzeption eingegliedert. Derzeit wird im Zusammenhang mit der Renovierung der Klosteranlage nach und nach die Parkanlage neu gestaltet.
Der Klosterfriedhof
Ungefähr 20 Minuten zu Fuß nordöstlich vom Kloster befindet sich der Gemeindefriedhof der Gemeinde Kloster Teplá. Als am Ende des 18. Jahrhunderts der Kaiser Josef II. die Bestattung neben den Kirchen in der Mitte der Ortschaften verboten hat, ließen die Tepler Prämonstratenser den Gemeindefriedhof erweitern und die sterblichen Überreste der Mitbrüder, die ursprünglich im Kloster bestattet wurden, übertragen (seit der Klostergründung wurde in der Kirche, später in der Kapelle des hl. Wenzel und Michael an der Ostseite der Kirche und noch später am Friedhof, der sich gleich neben der Kirche an der Stelle der heutigen Bibliothek befand, beerdigt). Der untere Teil des Friedhofes diente weiter als Gemeindefriedhof, der obere Teil als Klosterfriedhof. In der Mitte des Friedhofs wurde ein großes Gusseisenkreuz auf einem Steinsockel aufgestellt. Gegen Ende des 19. Jahrhunderts ließ Abt Alfred Clementso an der Stirnseite eine Kapelle mit einer Gruft für die Äbte erbauen. Die Kapelle wurde Anfang Juni 1900 geweiht. Kurz danach starb Abt Clementso plötzlich und wurde in der Krypta unter der Kapelle als erster beigesetzt. Im Jahre 1906 wurden die Reliquien des Abtes Reitenberger, des Gründers von Marienbad, der 1860 in Wilten in der Verbannung starb, feierlich hierher gebracht. Als letzter wurde Anfang 1944 Abt Gilbert Helmer in der Gruft bestattet. An beiden Seiten des Friedhoftores wurden entlang der Mauer Grüfte der bedeutenden Tepler Äbte und Chorherren errichtet, z. B. für Chrisostomus Pfrogner, Rektor der Prager Karlsuniversität, Adolf Kopmann, Professor der Universität in Wien und Alois David, Rektor des Prager Klementinum. Diese künstlerisch und historisch wertvollen Grüfte und die kleinen Grüfte der übrigen Ordenleute, die mit einfachen Kreuzen geschmückt wurden, existieren heute nicht mehr. Der letzte Prämonstratenser, der hier bestattet wurde, war Leo Moláček 1950. Nach der Vertreibung der Deutschen und der Aufhebung der Pfarrgemeinde Kloster Teplá wurde auch die Bestattung von Zivilpersonen hier nicht mehr fortgesetzt. In den 50iger Jahren des 20. Jahrhunderts wurde der Friedhof oft durch Vandalen und auch durch die Errichtung von landwirtschaftlichen Gebäuden in der unmittelbaren Umgebung des Friedhofs verwüstet. Die Grabsteine wurden für die Herstellung von neuen Grabsteinen benutzt und die Gusseisenkreuze gestohlen, die Gruft der Äbte wurde geplündert (die Knochen des Abtes Reitenberger verstreut, aus dem Sarg von Abt Clementso der Schmuck gestohlen). Danach wurde die Gruft zugemauert. Heute befinden sich hier nur mehr ein Teil der Gräber und eine leere Kapelle. Von der Stelle, an der der Klosterfriedhof steht, hat man eine schöne Aussicht auf das Kloster und die Umgebung.
